Od jablka po železný trůn

První pořádné poznávání Lublinu.

Člověk si jako jednu z prvních věcí po ránu uvědomí, že má hlad. Dnes tomu nebylo jinak. Velká města mají tu výhodu, že v přijatelné pěší vzdálenosti najdete bistro, kde se dá slušně najíst. My dnes

nemuseli podstupovat předčasné oblékání  za účelem snídaně. Na prahu apartmánů se totiž objevili ekologicky korektní tašky naplněné potravinami pro přípravu středoevropské snídaně typu všehochuť. Byl to opravdu skvělý start lupínky, čerstvé tousty s marmeládou a jablko. Člověk se pak tak nějak více zamiluje do místa kde je a je ochoten mu odpustit i děsivý první dojem.

Po snídani jsme chvíli listovali v turistických průvodcích a pomalu nabývali dojmu, že panelákové město je někde úplně jinde jak v Lublinu. Střed města je opravdu charizmatický něco mezi Telčem, Prahou a Paczkowem. To ovšem furt nevystihuje jeho duch. Zároveň by se dalo říct, že je i spřízněno s Olomoucí díky tak zvaným muralům, což je umění na stěnách domů. Celá procházka byla velmi poetická jediným zoubkem na kráse byla všudy přítomná sibiřská zima která se vysmívala mé naivní představě že přichází jaro. Naštěstí na každém rohu najdete kavárničku, hospůdku nebo bistro kde můžete zasednou do vyhřáté místnosti s polstrovanými židlemi. 

Mi se k tomu to řešení poprvé uchýlili v kafe Bombardino - apperitive. Bylo zrovna dvanáct a tak jsme si z jejich italské nabídky vybrali rovnou oděd. Během čekání na Ramen, spaghetti carbonara, cessar salát a chorizo eggs na nás dopadalo krásné měkké světlo které by potěšilo snad každého fotografa. No prostě ideální příležitost vyzkoušet svůj nový duální fotoaparát. 

Poté se naše kroky ubírali směrem do centra k asi největší turistické atrakci - Lublinskému zámku. Z jeho věže (bývalého vězení) jsme konečně získali ten pravý přehled o tom jaký je Lublin. Těžko to definovat ale myslím že žiji na plno bude velmi blízko. Mohutné historické centrum, obrovská paneláková zástavba, velké zahrádkářská oblast, parky, hřbitovy i moderní budovy to vše je Lublin.

Ještě jsem se zapomněla zmínit o skleníku - kavárně o které jsme si nějakou chvíli mysleli, že ji zbourali. Nacházela se totiž v čísle dvanáct posledním čísle ulice jenž jako jediné bylo za cestou. Vybrala ji Anička a musím říct že to byla dobrá volba zákusky tam měli vynikající a navíc se samotná kavárna nachází v centru kultury, ktreré obsahuje galerii toho tipu umění kdy si neustále kladete otázku co tím vlastně chtěl autor říci.

Další náš zážitek se odehrál ve velmi mladé budově - centrum spotkanie kultur. Myslím, že normálně bychom tam nešli ale můj mentor Kuba nám to doporučil a rozhodně jsme toho nelitovali. Jedná se o mladou budovu velkých rozměrů kde se nachází kino operní sál filharmonie i třeba hospůdka pivovaru. Celý prostor působí dojmem bludiště industriálního stylu. Návštěvník zde může využít skoro každou píď prostoru včetně zahrad které se nachází na střeše. Ty nejvíce zaujali taťku neboť jsou zde úly. My nebo alespoň já jsem tam šla proto že se tam nacházela výstava s volným vstupem a možností dotýkat se exponátů - výstava železných soch.

Celý den jsme završili vskutku netradičním zážitkem - hádkou o stravovacích návycích a následným usednutím do prázdné veganské restaurace  BeFreash. Dost mě zmátlo že na jídelníčku psali pizza pochopitelně to všechno byli pseudo pizzi. Ukázalo se že nikdo z nás neví co čekat a co si vybrat atmosféra byla prostě napjatá a hrající příjemná Jazzová hudba ji nedokázala přehlušit.  když nám donesli jídlo ukázalo se že to není ta strašné jak jsme mysleli ano člověk se z toho najedl ale že by to bylo něco co bych chtěla jíst každý den to asi ne a určitě bych víc kořenila. Jak říkám byl to netradiční gastronomický zážitek díky kterému jsme zjistili že rzepa není řepa ale vodnice a řepa je burák.