FAIRA - 1. část

Milí čtenáři mého blogu nyní ti daruji jedinečnou příležitost vyjádřit se k mému spisovatelskému umu. Sama vím, že nejsem dokonalá. Pořád mi ale vrtá hlavou, zda to přece jen nemůže někoho oslovit. Co si o tom myslíš, vyjádři se prosím v komentářích (v případě slabé odezvy nebude vystaveno pokračování).

Faira

od Tadam120

Faira Cangová (čti Čangová) sedí v divadle

To vedro mě zadusí. Lepí se na mě. Dráždí každý nechráněný senzor mé kůže. No, aspoň odvrací mou pozornost od toho podivného individua se zapalovačem v ruce, jež obsadilo sousední židli. Snažím se soustředit na hru. Je dobrá. Dobře zahraná. Vtipná. Ano, je to černý humor. Myslela jsem si, že to bude neuvěřitelná pitomost, ale dostává mě to. Je to excelentní. Jediné reálie, které to kazí, jsou ten kuřák a těžký ošoupaný vzduch v posledním tažení. To nikdo nemůže nenápadně otevřít dveře? Já to udělat nemůžu. Už si nemám co sundat! Paže jsou na tom nejhůř, třu si je v marném pokusu vrátit je aspoň na 37°C. Nejde to. Je tu nejméně 40°C. Všichni se vrtí a dýchají. Vzduch tuhne a tuhne jako vydařený puding.

                 Mé ruce jsou jako v ohni. Jako by ten žár sálal přímo z mých kostí. Stop. Herec křičí. „ Oheň! No tak, pomožte jí někdo, vždyť jí hoří ruce!“ Zkazil hru. Jeho řeč do děje vůbec nezapadá. Upřu zrak na své končetiny a hele, hoří! Opravdu hoří. Ony hoří! Šlehají z nich plameny!
                 Dez (Dezider) mi háže bundu na ruce. Uhasínají. Světlo se změnilo v šedou. Klepu se. Lidé panikaří. Křičí. Smějí se. Smějí se mně. Civí na mě minimálně 20 očí, další zírají a jiné nepokrytě čumí.
                „Už jsem volala záchranku, budou tu coby dup “ rozverně Kara. „ Cítíš se dobře?“ nechutně ustáleným hlasem Nana. „Jak“ „Co?“ všichni naráz.
                Je tu kravál, ale aspoň konečně pustili dovnitř i vzduch. Chudáci herci, zkazila jsem jim antré. Cítím se trapně. Byla jsem to já. Ale vždyť to není moje chyba. Copak já za to můžu? Vždyť jsem to já, kdo hoří! Měli by osočovat toho darebáka, který mi to proved! „Seberte mu ten zapalovač!“ Konečně hledí správným směrem. Řeč přechází v rozhořčený ryk.
                Přijela sanitka, odvádí mě, nechci ukazovat své ruce, dokud nejsme jistě venku. Co asi uvidím? Necítím žádnou bolest, nejspíš to spálilo mé nervy. Zdravotníci a kamarádi mě utěšují. Jeden sundává z mých rukou bundu. Mám odvrácenou hlavu a vidím přímo na Deziho. Něco je špatně. Usmívá se. Ano, on se směje. Cynik jeden. Smát se cizímu neštěstí.
                „Pěkně, Fairo, pěkně “. Mám chuť ho praštit.  „Netušil jsem, že si iluzionistka. Ale nemusela jsi mi zničit bundu.“ „ Moc vtipné. Teď upřímně, jak moc zlé to je?“ V tu chvíli přiběhl zdravotník a začal se připitomněle rozhlížet kolem. „Kde je ta popálená?“ „Tady“ řekla Kara. „Nastupte si“ odmlčel se a rozhlídl „ Může s vámi jet jedna kamarádka. „ To jedna zdůraznil.
                 Dez mi přehodil s potměšilým úšklebkem bundu přes ruce. Nana a Viktoria vzrušeně snapovaly celý ten mumraj. Ach ten snapchat, jednou je přivede do záhuby. Dveře sanitky se zavřely, sestřička se na mě usmála a řekla, že jestli se bojím, co uvidím, můžu zavřít oči. Udělala jsem to. Sundala bundu. „ To je ale pitomý žert, tohle Vás přijde draho! Copak nevíte, že volat záchranku není sranda?“ hulákala.
                Nic jsem nechápala. Otevřela jsem oči. Bála jsem se, co uvidím, ale nechtěla jsem ji vytočit ještě víc.
                Viděla jsem své ruce, byly jen zarudlé, žádné popáleniny. Pro jistotu jsem si je ohmatala. Vážně, nic, jen teplota byla dost vysoká. Jakmile na to přišly tepelné receptory v konečcích prstů, došlo to i mozku. A já začala cítit tu vroucí energii. Teprve teď jsem začala vnímat Karu, jejž pozvedla svůj hlas na mou obranu. „… podívejte. Je popálená. Dez ji na ni hodil hned, jak jsme si všimli těch plamenů." podávala jí jeho bundu „Nevím jak to, že se nespálila. Rozhodně hořela“. Zdravotnice se tvářila zamyšleně a studovala mou bundu.
                 Kara ovšem pokračovala v útočné obraně. „ Vemte si  absurditu celé té situace, jen proto, abychom Vás naštvali ze sebe uděláme blbce, kteří si hrají s ohněm v divadle, a navíc zkazíme představeni, které se nám líbilo, že jo?“ „Jo“ kývla jsem. Netušila jsem, jak jinak ji podpořit. Naštěstí mou pomoc moc nevyžadovala, obvykle podobné spory vyhrávala. To „jo“ jako by mi sebralo veškerou zbývající energii. Začala jsem se strašně klepat. Mé ruce se prudce blížily k nule. „Podívejte se na ni jak se klepe. Hele, je mi jedno, co si o tom myslíte, ale my zítra hrajem a nemáme za ni alternaci. Nějak ji z toho dostaňte. Zítra musí hrát.“ Kara uměla být pěkně ostrá.
                 Zdravotnice došla k rozhodnutí: nelžeme. Zabalila mě do deky, kontrolovala tlak a měřila mou teplotu. „Máte pravdu, je v šoku. Nerozumím tomu, co se stalo. Ona“ kývla hlavou ke mně, jako bych tam vlastně ani nebyla.  „Potřebuje klid a spát. Proberu to s doktorem, ale myslím, že zítra už bude v pohodě.“

Doktor mě prohlédl a usoudil, že jsem v pořádku. Promluvil si o samotě s Karou. Donutil mě sníst pár čtverečků čokolády (co měl náhodou v ordinaci). Obvázal mi ruce se slovy: Okolí to lépe vstřebá. Pak si zamumlal pro sebe něco jako „stejně je to pozoruhodné“. Důrazně mi doporučil, ať si koupím nějakou vysokoprocentní čokoládu. S tím nás propustil a my se městem musely propajdat zpět. Sanitkou to byl kousíček. Pěšky bez přesné znalosti trasy je to věc daleko táhlejší. Cestou jsme vymyslely věrohodný příběh mých zdravých rukou a nachystaly si argumenty pro Deziho.

 Kara chápala, že nechci, aby se to rozkřiklo.