Den 27

Omlouvám se za proluku mezi posledními články, ale pamatujte důležité je něco zažít aby bylo o čem psát. Pokusím se co nejrychleji dohnat zmeškané dny ;)

Ne 8.2 2015

Dnes jsme poprvé vyrazily na pláž. Jeli jsme autem, času nebylo na zbyt. Fučel silný vítr, občas mi to vrhlo písek do tváří. Bylo lepší putovat s hlavou skloněnou. To bych dělala tak či tak. Celé pobřeží bylo poseté mušlemi nejrůznějších tvarů a velikostí. Pokud chcete sehnat mušle, zajeďte si na sever. O mušlích jsme se něco málo učili, takže jsem poznala ušně a hřebenatky a taky ulity mořských šneků.

Když jsme se vraceli z procházky zpět, schovali jsme se do písečných dun. Rázem jako bychom se ocitli v úplně jiné krajině. Dlouhá sivá tráva se vlnila v nekonečném tanci. Jak jsme tak putovali travinami, narazili jsme na zcela zarostlý bunkr. Pozůstatek otřesných událostí druhé světové války. V okolí jich bylo skryto dost. Některé malé, ty dokázala tráva zakrýt, a některé velké jenž dominovali krajině jako pochmurné památníky dob minulých.  Přístupné „pokoje“ velkého bunkru byli zality temnotou, aby nikdo nezůstal na pochybách, jaké úmysly měli jejich původní „obyvatelé“. Krajina ovšem neměla jen pesimistické talismany minulosti. Měla i maják symbol naděje. Symbol nepohlcený a jasný. Jeho

mohutná věž jako by dělila dva světy. Svět ve válce a svět v míru.

Kdyby Tolkien navštívil Dánsko, určitě by se stali zdejší domky předlohou pro jeho hobiti nory. Z dálky vypadají jako zelený kopeček s komínem.

Odpoledne nás čekalo další cestování. Tentokrát ovšem trochu dál. Mířili jsme do jedné zapadlé vesničky, ve které byste víc jak 10 domků určitě nenašli. Je mi líto, ale její jméno si nepamatuji. Naším cílem byl statek Mikkelberggaard (takto hlásala dřevěný šít nad vchodem).

Ida o níž jsem se již dříve zmínila slavila své 20 narozeniny a pozvalo celo širokou rodinu včetně „mé“ rodiny (kvůli Jonovy). Nebýt moderních věciček a nábytku nejspíš bych si uvnitř připadala, jako na zámku.

Velký moučníkový dýchánek probíhal v růžové nasáknuté rohové místnosti. Růžová není mou favoritkou. Horká hořká čokoláda s prvotřídní tuhou smetanou a rozsáhlý výběr cukrářských dobrot mi to vynahradil. Původně jsem chtěla ochutnat od každého dezertu kousek, v polovině jsem usoudila, že tahle výzva je nad mé síly. Za nejzajímavější moučník bych rozhodně zvolila chlebový koláč (to není v překladu, originální název zní jinak). Možná je pro vás těžké si něco takového představit, nedivím se Vám, i na mě to byl poněkud obtížný požadavek. Moje představa se od skutečnosti lišila asi jako puding od kaše. Představovala jsem si normální bochník chleba rozkrájený a naplněný ovocem, nebo něco c tom stylu.

Ve skutečnosti šlo o docela „obyčejný“ koláč na chlebovém základu. Představte si trojvrstvý medovník.  Pláty těsta nahraďte stejnými pláty celozrnného chleba. Máte? Dobře, teď vyměňte medový krém za smetanovo-jahodový.  Zakousněte se. Nyní máte představu o tom jak zhruba chutná.

Ještě jedna věc byla na celém výběru pozoruhodná. Nenašli byste zde typickou českou plechovou buchtu.  Zato tu bylo moře různých keksíků, kukýsek a sladkých jednohubek.

 Když jsem usoudila, že jestli sním, byť jen jedno další sousto prasknu.  Požádala jsem, zda se můžu zajít podívat na ovečky. Mohla jsem. Většina z nich se prodá muslimům (je jich zde značné množství, podle některých (možná až bulvární článků) má Dánsko propozice k tomu stát se prvním muslimským státem Evropy).

Tato procházka zabrala asi pět minut a čas se začal neúprosně vléct.  Asi každý z Vás zažil nějakou tu rodinou oslavu. Proto taky víte, že když si nemáte s kým povídat jste Ztraceni. Knížku si vytáhnout nemůžete, to je nespolečenské stejně jako koukání do mobilu a jelikož se nacházíte na cizím území, není moc co dělat. Z této šachové nudy mě zachránila Lisa. Zavedla mě nahoru do jakési herny. Byl tam stolní fotbálek. Nejsem v něm vůbec dobrá, páč obyčejně mám co dělat a tak se mu úmyslně čí čistě náhodou vyhnu.

Hrála jsem s Idou porazila mě 5:10. Na následující zápas mě vyzval malý Albert (asi 6leté dítko)- porazil mě.  Ale jen těsně!(8:10). Měl z toho ohromnou radost. Působilo to jako by právě porazil nejlepšího hráče této stolní hry. Běhal kolem dokola a řval I win, I win, I win :D Pobavilo mě to:D