European games a další cestovní příhoda

Pro ty z vás, kteří ještě nejsou s touto skutečností obeznámeni, tak jsem mistr složitých řešení (a královna spožděných vlaků). Kdybych nebyla nedostala bych se Evropské famfrpálové hry v německém Bamberku (a zpět).

Když jsem vyrážela na Erasmus měla jsem idealistickou představu o včasném ukončení semestru. Viděla jsem se jak 17. Opouším Lublin a 26. v klidu vyřážím do Bamberku. Tento sen se rozplinul hned první den. Od 1. - 4.7 mi naplánovali terénní cvičení. Nevzdala jsem to. 

Napsala jsem svým učitelům, že jedu na famfrpálový turnaj s českou národní reprezentací s otázkou zda mohu dorazit o den později. Mile mě pak prekvapila kladná odpověď. 

Dále bylo potřeba vyřešit jak dojet do Bamberku. Pochopitelně se nabízelo jet polskou reprezentaci. To jsem zamítla, když jsem našla spoj o den dřív domů. Po čtyřech měsících se mi ztýskalo po rodině pejskovi i kamarádech.

A tak jsem ve středu vstávala v 5:30, abych byla doma před 18 a ve čtvrtek 4:40 kvůli autobusu do Prahy. Moc mě potěšil brácha, který se rozhodl přivstat si o 3 hodiny, aby mohl jet na zápis stejným autobusem jako já.

Do Bamberku jsme se dostali na šesnáctou. A hned začali trénovat. Možná si říkáte proč nám to trvalo tak dlouho. Měli jsme totiž tři zastávky - Zličín aneb velký Tetris s auty, Bory společný oběd a nejsladší zastávku u Terky na zmrzlinu (ještě jednou díky, fakt bodla).

Trénovali jsme tvrdě a všichni (i vlajkonoši). 

Celý den jsme završili ubytováním v fit studiu z rbnb a procházkou po Norimberku.

Pátek

Druhý den jsme si mohli přispat, protože trénink byl až od dvou. Nikki ovšem nelenila a zašla nám pro 🍩 k snídani. Jak vidíte všem nám to vzalo slova z úst. Dík

 

Na tréninku jsme opět trénovali tvrdě. Nejtvrději však Sylva, kterou to stálo kotník. Tím se plnoprávným členem týmu stal Maťej, protože jsme neměli dost keeperu.

Po tréninku jsem já jen plynule přešla na další trénink. Měla jsem to šťastí a mohla jsem reprezentovat Česko v team Europe. Což byl team složený z reprezentantů 21 zemí. Kromě těch Evropských tam byla taky Ema z nového Zélandu (naše kapitánka) reprezentant honkongu a USA. Samozřejmě nebylo v našich silách zapamatovat si jména, takže jsme prostě volali jména zemí. Bylo vidět, že Ema je zkušený kapitán. Krásně dokázala odhadnout naše schopnosti. Ač bych to do sebe předem neřekla byla jsem dost nervózní, když jsem slyšela z tribuny své jméno. Byl to můj okamžik slávy. Myslím, že se team germany development dost zapotil při zápase proti nám. 

Večer jsme zamířil do Bamberku. Města piva. V hospodě jsme vykoupili kuchyň a dali si kouřové pivo. Byl to krásný večer.

Sobota

Opravdový den turnaje. Já ho strávila jako saport na střídačce. Zjistila jsem, že mě velmi baví lít po lidech vodu. Hráli proti nám Fransouzi (letošní výtězové) , Slovinci ( v pomyslné soutěži o nejlepší dres by se podle mě umístili jenhůř na druhé příčce), Nizozemci a Noři (též těžcí konkurenti v soutěži krásy :D). Byť jsme nedosáhli vítězství rvali jsme se usilovně a nedali jim to zadarmo. Hlavně z gólu norsku měl náš prezident velkou radost.

Večer se jsme opět skončili v naší 'oblíbené' hospodě a zase nás obsluhovala ta samá servírka. Svět je malý a o náhody tu není nouze.  Charlie se rozhodl, že bude lepší nepřepínát další den kolena.

Neděle

A tak jsem si mohla v neděli zahrát proti finům a irům. Jen mě mrzí, že proti finům jen v tom zápase co se nenatáčel a byl pískán poněkud zvláštním způsobem.

Celou akci jsme zakončili arvindovým kolečkem (prostor pro proslov každého z účastníků). To hlavní by se dalo sesumírovat asi takto. Zlepšovali jsme se s každým zápasem zvládli jsme spoustu krásných akcí a užili si to. Zacož patří velký dík všem, kteří to pro nás zorganizovali.

Pondělí a cestovatelské trable

Tak jak to rychle začalo tak to i zkončilo. Nastal zase čas sednout do aut a vrátit se na domácí půdu. Nebo se podívat na nově vznikající team v Teplicích. (To se mi už do rozvrhu nevešlo) V Praze jsem chytla dřívější vlak a těšila se na bonusovou hodinu doma. Teplé pochasí a kolílébaví pohyb vlaku mě ovšem uspali a tak jsem o chlup nestihla vystoupit v Zábřehu. Doběhla jsem ke dveřím zrovna ve chvíli kdy se vlak rozjel. Tak jsem poprvé vystoupila v Mohelnici. V kase jsem tam potkala velmi vstřícnou paní, které mi vytiskla spoje do Bludova a prozradila, že můj původní připoj linka R12 má 50 min zpoždění. Ačje to skoro neuvěřitelné nakonec se ukázalo, že přejet Zábřeh byla rychlejší cesta do Jeseníku. 

Ráda bych pokračovala tím, že všechno bylo v pohodě. Rodiče mě odvezli do Głucholaz, já přijela do Wrocławi a po chvilce hledání zjistila že musím jen přejít na druhý konec ulice. Až dosud je to pravda. Škoda, že další věta prostě není : a tak jsem nasedla a dojela do Lublinu. Samozřejmě jsem se o to pomusila. Řidič na mě ovšem vybafl "rezervaci máte? Ne? Tak to nemám místa". To mě prostě nanapadlo. Když jsem hladala tento spoj pokoušela jsem si koupit lístek online. Nikde ale nebyla ta možnost a tak jsem se spokojila jen s ceníkem. Oprati vší logice jsem dalších 10 minut zůstala klidná, modlila se a hledala alternativní spoje. Bůh mé modlidby vyslišel a já mohla jet. Šok se dostavil až na místě. V panice z cobykdyby jsem si vzpomněla na hlášku z Sherlocka " nevidíš jsem v šoku mám deku. 

Proto doporučuji zásadně cestovat s dekou ;)