Den blbec, aneb jak necestovat vlakem 1

Pro pátek 5.4 jsem měla připravenou další velkou cestu. Tentokrát však na opačnou světovou stranu tedy na sever. Mělo se jednat o jednoduchou skupinovou cestu do Gdańsku s přestupem ve Veršavě.

 Svědomitě jsem si všechno večer nachystala, abych ráno zbytečně nelítala po bytě. Dokonce jsem si i zjistila trolejbusy no prostě dokonalá příprava. Ráno se zdálo že všechno pojede jako po drátkách až do chvíle než jsem přejela zastávku. „Nic se neděje Magdo máš 15 minut to dojdeš svižným tempem“ No chybělo mi tak půl minuty. Asi jsem ji ztratila, když jsem omylem šla na nástupiště 4. Kinga mi sice volala, že už skoro odjíždějí, ale já žila v domnění 10 minutové rezervy (i tak jsem ale běžela co to šlo). Vlak se mi tedy zatřepotal v nepříjemné fatamorgáně a já mu mohla tak akorát beznadějně mávat.

Co teď? No tak asi se zeptat, kdy jede další. Jel ve dvanáct. Co dál pokusit se zrušit lístek a rozhodnout se jestli jet nebo ne. Zrušit se dal. Tak dobře bylo by škoda přijít o moře jdu do toho. Pochopitelně nemělo cenu zůstávat na nádraží, takže jsem si znovu zopakovala online nakupování tramvajových lístků (super věc, když nemáte drobné). Na kolejích jsem otevřela počítač a pokusila se aspoň dodělat jednu rozečtenou prezentaci. Nebyl to tudíž ztracený čas.

Na druhý pokus jsem už vlak stihla a vystoupila správně ve Varšavě na východním nádraží. Telefon jsem měla kvůli používání dat skoro vybitý. Další vlak mi měl jet za 15 minut, takže jsem se vydala hledat zásuvku, abych mohla aspoň trochu ten telefon vzkřísit. Žádnou jsem neviděla. Čas zjistit jak je na tom moje polština. Byla jsem na sebe velmi hrdá. Dokázala jsem polsky říct: Promiňte, mám netypickou prosbu. Na telefonu mám lístek a telefon je skoro vybitý. Kde bych mohla najít zásuvku? Očividně to bylo dost podobné správné variantě, neboť paní pochopila a ukázala mi nejbližší.

Telefon se spokojně nabíjel a já vedle něj seděla na zemi jako věrný hlídací pes. Čas od času (asi tak co minutu kontrolovala hodinky. Žila jsem v domnění, že odjíždím 15:15. V 15:02 mi přišla zpráva od druhé nešťastnice – Are you in train? Skutečný odjezd byl totiž v 15:03. Běžela jsem jak pro zlatonku. Opět jsem mohla jen zamávat vlaku.

Myšlenkový proces se opakoval. Šla jsem za „zásuvkovou paní“ a vysvětlila ji nový problém. Poslala mě na informace. Mluvili tam anglicky to mě opravdu překvapilo. Dostala jsem formulář k vyplnění. A byla poslána znovu na kasu. Tam jsem si musela koupit nový lístek (stejně drahý jako z Lublinu do Gdańsku), když pak podám ten formulář a nový lístek po dojezdu do Gdańsku do kanceláře železniční společnosti měli by mi vrátit peníze, takže zatím finančně dobré.

Nejbližší vlak do Gdańsku bylo pendolíno to by mě vyšlo zhruba na šest stovek (Kč). Nepřišlo mi to jako dobrá cena a tak jsem se zeptala jestli tu není i něco levnějšího. Bylo. Ale až o 4 hodiny později. Přišlo mi to ideální. Za čtyři hodiny určitě stihnu prozkoumat aspoň část Varšavy a vrátit se v čas na nádraží.

Nakonec jsem byla skoro až ráda, že mi ten vlak ujel. Ve Varšavě byl teplý slunečný den. Všude kolem mě začínalo jaro. Lidé jezdili na kolech a městských elektrokoloběžkách (ty stáli na každém rohu). Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou půjčit si taky jednu a svištět parkem s větrem o závod. Neudělala jsem to. Ke koloběžkám byla doporučená helma. Tu jsem samozřejmě neměla a v hlavě se mi ozýval maminčin hlas výstražným „dobře ti tak“ (teď to opravdu nemyslím špatně těžký batoh by opravdu mohl být v kombinaci s rychlou koloběžkou nebezpečný). Vážnějším důvodem byla taky opět pohasínající baterka mobilu, a tudíž i mého navigačního prostředku.

Chůze byla stejně nejvhodnější co metr jsem zastavovala a prohlížela si všechno to krásné kolem mě. Procházela jsem Varšavskou čtvrtí Praga. Což by údajně mělo být getto – nepřišlo mi. Před přechodem u katedrály svaté Marie-Magdaleny (či tak nějak) prodávali koblížky a podobné sladkosti. Než mi blikla zelená byl jeden v mé ruce a z peněženky zmizela zlotuvka. Krásný pocit kráčet parkem s koblihou v ruce. Od řeky navíc vál osvěžující vítr. V historickém centru byl zase stín. Všude turisti a malé romské děti hrající na akordeony. Město je to opravdu impozantní se specifickým duchem historického mraveniště. Nechtěla jsem se vracet stejnou cestou, a tak jsem sešla „pod hradby“. Je zvláštní, že staré město je jakoby na kopci zatím co jen o ulici níž jsem byla na náplavce.

Cestou jsem potkala celkem dost významných osobností. Adama Mickievicze, Marie Currie-Sklodowskou, ale vrcholem byl William Herlen Lyndely. Že, jste o něm ještě neslyšely. Já do dneška taky ne a přitom byl pro Varszavu velmi důležitý. Je to totiž tvůrce Varšavského vodovodu. Myslím, že si to málo lidí uvědomuje, ale bez vody by bylo v městech k nepřežití. Ve Varszavě má tedy jeho tvůrce aspoň svou sochu s lavičkou. Tyto úvahy spolu se sílícím sluncem ve mně vyvolávali žízeň (hlad už jsem měla). Nejlepší volbou tedy byla zmrzlina. Váhala jsem mezi karamelovou a skořicovou. Skořice vyhrála – výborná.

O třičtvtě hodiny později a asi dva kilometry dál (turista typu fotograf, nedivte se). Jsem měla hlad a potkala ceduli s nápisem zapiekanka. Vznikla z toho pak fotka Varšava z pohledu zapiekanky. Dobré jídlo, skvělé počasí a pohyb. To jsou dři ingredience na lektvar dobrého výletu. Varšava byla skvělá.

Pokud myslíte, že tím mé trable skončili jste na omylu. Dočtete se o nich v druhé číst (vyjde 7.4 v 16:00)